PROČ?

 I cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem

Staré čínské přísloví 

NÁVRAT KE ZDRAVÍ JE PODMÍNKOU, PRVNÍM KROKEM K TOMU, JAK ZAČÍT JINAK A LÉPE ŽÍT

JE RÁNO, PTÁČCI ZPÍVAJÍ, POOTEVŘETE OČI PROSÍM - první, jemňoučké probouzení

Mysl se nesmí dostat do rozporu s tělem. Naše mysl sídlí v těle, a tak se nemohou navzájem považovat za nepřátele. V každém směru by si měly být oporou jeden druhému. Něco řekneme a naše ruka udělá gesto bez toho, že bychom jí musel něco nařídit. Máme prázdný žaludek a poznáme to podle toho, že mysl dostane hlad, nutkání něco sníst. Aniž bychom žaludek kontrolovali. Jsou zde ale daleko hlubší souvislosti a synchronizace mezi námi a naším tělem.

Chodíme, jíme, pijeme a všechny tyto věci ukazují, že tělo a mysl fungují jako jeden organický celek. Tělo chce, mysl koná. Mysl chce, tělo koná. Nemůžeme týrat své tělo a zároveň zvyšovat úroveň mysli. Nízká mysl týrá. Tělo musí být myslí milováno – musíme být jeho velký přítel. Pak i tělo miluje nás.

Máme-li špatnou mysl, týráme-li své tělo, začne hned nebo po čase, když už nemůže jinak, týrat ono nás.

Bolí vás hlava? Když bolest přejde, za chvíli zapomenete, že hlavu vůbec máte. Teprve potíže, nedostatečnost, nemoc těla vás upozorní, že ho máte. Jinak ho ani nevnímáte.

Tělo nám nenápadně slouží jako příbytek. Dokonce, i když spíme, neustále pro nás pracuje, slouží nám. Tráví, mění to, co jíme, pijeme na krev, z toho co dýcháme, třídí kyslík a zásobuje jím tělo, odstraňuje z našeho těla mrtvé buňky, přebytečné a nevhodné látky a organismy. I když my tvrdě spíme!

Stará se a dělá bez našeho vědomí vše proto, abychom přežili, nebyli nemocní. Máme v těle nejlepšího lékaře, léčitele, terapeuta na světě. Který si pamatuje všechny potřebné poznatky o těle za miliony let jeho vývoje. Který zná dokonale každý jeho kout, skulinku. Vymění každých sedm let všechny buňky v těle, regeneruje jeho funkce, tekutiny. Aniž o tom víme nebo nám něco chybí, přebývá, tedy bez vedlejších a nežádoucích účinků.

Jsme nevděční, tělu za to ani nepoděkujeme.

A co pro tělo děláme my?

Naše veškerá péče o tělo většinou spočívá v umytí povrchu, vyčištění, zamaskování šrámů a nedostatků, nanesení zázračného vosku, či jiného, navíc chemického činidla s kýženými účinky, nějakého toho deodorantu, stínů a barviček. Občas si zajdeme do solária, obarvit vlasy, vyhladit vrásky, do posilovny, na plastiku apod. Děláme tedy pouze povrchové úpravy a péči. A hurá s tím rychle na trh ostatků! Prodat to nebo získat za co nejpříznivější cenu.

A když jde do tuhého, tělo nás už vehementně a citelně upozorňuje, zlobí a nefunguje, začneme se cpát léky, jdeme na léčení, operaci, zaříkávání. Které veskrze pouze zamezí tělu, aby křičelo, řvalo bolestí a obtěžovalo nás. A my co nejrychleji mohli zase na ono velkolepé tržiště. V pořádku tělo nebude a za chvíli se ozve zas. Jinak a jinde.

Když si máme každý den udělat aspoň hodinu jen pro nás a naše tělo, obrátíme oči v sloup. Nemožnost, na to přece nemáme čas! Na otázku, jestli si umíme odpočinout, relaxovat, většinou odpovíme záporně, navíc s pocitem, jako by to bylo nějakou ctností, ne hloupostí. Nebo řekneme, že nemá cenu vůbec něco dělat, když nám je už –sát.

Kolik hodin a prostředků denně věnujeme např. svému plechovému vehiklu, bezúčelnému čučení do debilátorů (TV, PC atd.) a jiným, zajisté stejně nezbytným a potřebným činnostem?

Kolik času promarníme vzpomínkami v minulosti nebo fantazírováním o lepší budoucnosti. Zbytečně, minulost je pryč, je mrtvá, tam už nic nenapravíme. Budoucnost ještě není, nenastala, neexistuje, tam také nic neuděláme. Nežijeme tam ani tam. Žít můžeme pouze tady a teď. Jinde marníme život. Co neuděláme, nepřipravíme teď, to zítra nebude!

Kdo nemá rád své tělo, nemůže mít rád ani těla druhých. Kdo jen bezohledně používá své tělo, bude se stejně chovat i k jiným tělům. Používat je, využívat, často i terorizovat pro své záměry, pro splnění svých tužeb a nutkání.

A co děláme pro to, abychom se my, naše mysl, změnili z tyrana na přítele?

Skoro nic, vždyť my si ani neuvědomujeme, že tyranem jsme. Tak nízkou úroveň mysli, navíc společensky degradující, si nikdo nechce přiznat, tak radši zapomeneme, hodíme to za hlavu.

My, naše mysl cpe do těla neuvěřitelné množství pomalu všeho, co se v okolí namane. Bez výběru vedeného zdravým rozumem, vedeni pouze chutí, vnitřním puzením nebo od ostatních převzatými vzorci – tím, že se to má.

Kde se to v nás vzalo? Jako malé dítě jsme si své tělo skoro neuvědomovali, bylo zdravé, jako bychom ho neměli. Mastný bůček, pivo, alkohol a většinu potravin, které dnes s požitkem konzumujeme, bychom okamžitě vyplivli a odmítli. Nechápali jsme, co je na tom dobrého. Nevystavovali jsme opakovaně, dobrovolně a lehkovážně tělo různým nebezpečím, jedům a cizím vlivům, zásahům, tedy tomu, co dnes běžně děláme a přijímáme. Naše mysl byla přirozená, logická, zdravá. Čím jsme starší, tím si častěji a více tělo uvědomujeme, máme ho v mysli čím dál tím větší, čím víc je nemohoucí a nemocné. Naše mysl se stala nepřirozenou, cizí, nelogickou, nemocnou. Proč?

Příčinu hledejme ve svém náboženství, které nás učí, abychom tělo týrali!

Které nás učí i to, že tělo je náš nepřítel, musíme se od něj osvobodit, od své náklonnosti vůči němu. A vnutit mu svou myslí, vůlí to, co chceme. Ne co potřebuje ono. Učí nás, že tělo je naše peklo tady, které nás nutí dělat špatné věci, trápí a omezuje nás, jsme kvůli němu nešťastní.

Je jedno co jsme z té široké společenské nabídky různých náboženství, nauk, filosofií přijali za své, za náš pohled na svět, směřování a cíl. Je to něco převzatého, námi neověřeného a nepoznaného, cizího, něco falešného, co k nám a do nás nepatří. Nazýváme to egem.

Vykoření naše přirozené já, staneme se nesvobodnými, nesvými, poddajnými, poslušnými svého nového náboženství. Které často i velmi razantně a bezohledně bráníme, šíříme, zakořeňujeme v něm sebe i ostatní, držíme se ho jak klíště, protože nic jiného, jinou pravdu nevidíme.

Výsledkem je, že v našem těle je něco, někdo cizí, kdo ho nemá rád a zachází s ním s přesvědčením, že z cizího krev neteče. Učí, předává to dalším. Chováme se tak i k okolí. Stáváme se pak nespokojení se svým životem, někde uvnitř cítíme, že není náš. Opomíjené, neslyšené, bezohledně opotřebovávané a týrané tělo se stává nemocným, předčasně zestárlým.

Nejsme první ani poslední postižení. Tato nákaza, pandemie, zhoubná naší mysli i tělu, je po tisíciletí předávána a vnucována z generace na generaci. Jen vzácně se jí někteří vyhnou nebo se z ní bez pomoci vyléčí. A přetrhnou tak i její další šíření např. výchovou svých dětí. Nebo se stanou ostatním vzorem, příkladem, že to jde. Že je vysvobození, jiná cesta, lepší a konečně ta pravá - naše.

***

První krůček

Začněme se vnímat jako bytost člověk, ne jako stroj nebo nástroj s nahraným cizím programem. Vytvořeným v duchu společenského řádu, jeho hodnot, měřítek a cílů. Začněme tím, že se naučíme mít rádi, milovat své tělo. Nemusíme to ale přehánět!

Vděčné tělo nám pak postupně umožní, ukáže cestu a uvolní prostor v nás ke změně mysli, k svému pravému já.

Nebude nám to shůry dáno, záleží jen na nás samotných. Protože nám už při narození bylo dáno vše, co potřebujeme a máme mít. Jenom jsme na to zapomněli, překryli, vytlačili tím cizím a převzatým. Které se velmi brání, abychom se znovu našli. Jde mu o moc a vládu nad námi, jde mu doslova o život.

Stačí se začít probouzet z tohoto podivného zakletí, pootevřít oči, rozhlédnout se a zjistit, že se k sobě dobýváme tím, že kopeme do vysoké zdi pevného kamenného plotu vnějšího světa. A kousek opodál je přitom otevřená brána jenom pro nás, ta zapomenutá naše, kterou jsme sem před mnoha lety vešli. Stačí chtít, odhodlat se, popojít a vejít dovnitř. Zjistíme pak, že není nic ve vnějším světě, co by bylo tak nové, nádherné a vzrušující. A ten pocit vnitřní svobody, volnosti, obrovského, neomezeného prostoru!

Jsme zde také velmi upřímně očekáváni a vítáni. To malé dítě, naše pravé já, které jsme před mnoha lety opustili a nechali zde samotné, za branou stále čeká. Potřebuje naši pomoc a ochranu, aby se mohlo konečně rozvinout, dorůst a dospět tak jak má, v úplnou lidskou bytost. Dlouho jsme nevnímali jeho volání, jeho stesk. 

14.1.2010     M.

 *******************************************************************************************